Lehké opevnění na Králicku

Při návštěvě pevnostního systému na Králicku v prostoru mezi kótou Maliník a Zemskou bránou je nejčastěji obdivováno jeho těžké opevnění v zastoupení poměrně velkého počtu muzeí v pěchotních srubech nebo dělostřeleckých tvrzích. Je to díky různorodosti jeho provedení a jeho značnému množství. Méně informovaní návštěvníci Králické pevnostní oblasti (KPO) proto mohou lehké opevnění přehlédnout jako méně zajímavé. Většinou tzv. řopíky mohou působit dojmem, jakoby byly všechny stejné. Pokud se zvídavý návštěvník podívá lépe, všimne si v okolí Králík několika objektů, o kterých se to říci rozhodně nedá a lze je považovat za opravdu zajímavé.

Celkem můžeme v KPO napočítat 187 vybetonovaných pevnůstek lehkého opevnění nového typu (vz.37) rozdělených v šesti stavebních úsecích zasahujících do II. a IV. armádního sboru (dohromady takových sborů bylo sedm označení měly římskými číslicemi I. až VII.) a 4 starého typu (vz.36).

Lehké opevnění IV.sboru (prostor severní Morava)

Úsek XXXVI Červený Potok

První stavební úsek při pohledu do mapy od východu k západu je úsek XXXVI Červený Potok. Svým umístěním přehrazuje údolí mezi kótami Maliník a Hůrka kde protíná důležitou železnici a silnice vedoucí do vnitrozemí. Celkem tu mělo být vybudováno firmou Ing. Antonín Bouša z Moravské Ostravy 33 objektů. Stihlo se však stavebně dokončit 22 a 4 byli rozestaveny (ve fázi výkopu nebo bednění s armaturou před betonáží). Stavební dozor zde prováděl npor. pěch. Jan Urbanovský. Mezi nejzajímavější řopíky v tomto prostoru lze považovat ty s čísli 30,31 a 41. Poslední ze zmíněných byl v v rámci německých zkoušek upraven zesílením čelní stěny z původních 120 cm na 245 cm. Stavební úpravy byli provedeny i pevnůstky číslo 31. Kamenná rovnanina a hliněný zához zde nahradila přístavba z velkých čedičových kamenů. Jak pevnůstka č.41 tak i č.31 byli po těchto úpravách následně zkušebně Němci postřelovány. Řopík č.30 má stěnu s pravou střílnou netypicky projektanty zesílena z 80cm na 125cm. Takové nadstandartní zesílení stěny se střílnou je k vidění většinou u pevnůstek typu B nebo E. Bylo to v případech kdy čelní střílna mířila na důležité místo jako silnici, železnici nebo např. most. (je možné vidět u nedaleké pevnůstky č.32). Z podobných důvodů má zesílenou svou pravou stěnu se střílnou i právě pevnůstka č.30. Při důkladnějším sledování palebného vějíře je zřejmé, že tato střílna míří čelně do prvního sledu a na povrch tvrze Hůrka. U pevnůstky typu A se primárně nepočítalo s použitím čelní střelby čímž je tento objekt zajímavý. Lze usuzovat, že tato zvláštnost přilákala pozornost i německých okupantů, kteří tento objekt zkušebně postřelovali a docílili průstřelu i právě této exponované střílny.

Úsek XXXV Dolní Lipka

Tento stavební úsek přehrazuje strategicky důležité údolí Králické brázdy, kde se nachází cesty vedoucí do vnitrozemí vhodné k rychlému průniku směrem na jih. Právě zde naši prvorepublikový stratégové předpokládali jeden z hlavních útoků německé Wehrmacht z prostoru Kladského výběžku. Již v roce 1936 mezi kótami a později i tvrzemi Hůrka a Bouda byla zahájena výstavba těžkého opevnění. To mělo zesílit dva sledy lehkého opevnění. Samotný úsek byl armádou zadán k výstavbě stejně jako sousední úsek XXXIV Červený Potok 4.června 1938. Samotné práce na jeho realizaci byly započaty 15.června 1938 firmou Čeněk Ruller z Brna pod stavebním dohledem škpt.jezd. Stanislava Lucáka. Do ukončení prací v říjnu 1938 se z celkem 38 plánovaných objektů stihlo stavebně dokončit 22 a 5 rozestavět. Výstavba byla zahájena nejprve z východní části dále na západ a později i z opačného směru. Jako zajímavost můžeme uvést, že v západní části úseku byla posunuta hranice mezi II. a IV. sborem a tím pádem byly vypuštěny některé objekty. Jejich číslování díky této skutečnosti nezačíná číslicí 1, ale až 5.

Úsek XXXVI Bouda

Výstavba zde byla zadána až 1.8.1938, jedná se tak o poslední úsek zadaný na Králicku před ukončením opevňovacích prací. Z celkem 22 objektů se stihlo pouze dokončit dva výkopy, jeden výkop rozestavět a připravit přístupové cesty k několika staveništím. Trasa úseku měla vést od povrchu Boudy směrem na jih až nad obec Červená Voda. Měl ho tvořit jeden sled pevnůstek vz.37. Tato příčka se měla takovouto trasou napojit na západní okraj úseku XV Červená Voda. Jejím úkolem mělo být zamezení překonání kót Suchý Vrch a Bradlo a zamezit tak možnost obejít uzávěru v prostoru Červené Vody a postupovat nepříteli rychleji do vnitrozemí. V roce 1939 by byla tato příčka dalšími úseky dále prodloužena až na jih Moravy, aby tak tvořila tzv. druhou ústupovou příčku na pomezí Čech a Moravy.

Úsek XV Červená Voda

Jedny z prvních pevnůstek vz.37 v okolí Králík byli vybudovány právě v prostoru úseku XV Červená Voda (někdy též nazývána Červenovodská příčka nebo uzávěra). Největší zajímavostí této části našeho opevnění je uzávěra samotná. Jedná se totiž o první a zároveň i poslední vystavěnou část druhého záchytného postavení na severní hranici, které se plánovalo vybudovat až v roce 1939 a mělo být tvořeno pouze lehkým opevněním. Díky tomu by se zamezilo rychlému postupu nepřítele v případě proražení hlavních obranných pozic. Zde se však začalo stavět už na podzim roku 1937. Důvodů, proč se tu s výstavbou začalo o téměř dva roky dříve, než mělo být realizované celé druhé záchytné postavení, je několik. Masiv Bukovohorské hornatiny, který tvořil významnou přirozenou překážku pro průnik nepřátelských motorizovaných jednotek na naše území, je v okolí Červené vody přerušen Kladskou kotlinou. Tuto kotlinu tvoří asi 5 km dlouhé nezalesněné údolí vymezené Suchým vrchem na západě a kopcem Kamenáč na východě. Tento prostor se jevil jako nejvhodnější místo k přepůlení Československa od severu k jihu. Republika je zde nejužší a společné útoky vedené současně ze severu a jihu by umožnily protivníkovi naše území rozdělit na dvě části. Čechy by byly odříznuty od zbytku Československa a obrovská část armády by se tím dostala do obklíčení, ze kterého by se jen velmi těžko vymanila. Dalším důvodem je poloha strategicky důležitého železničního uzle v České Třebové,který je situován několik desítek kilometrů jihozápadně od Červené Vody. Po průniku nepřítele přes Kladskou kotlinu by se naskytla ideální příležitost k útoku také na tento cíl. Jehož obsazením by bylo velmi ztíženo zásobování jednotek, v té době nejspíš zuřivě bránících průmyslovou oblast Ostravska. V neposlední řadě k útoku vedenému tímto směrem, přímo vybízí zdejší nezalesněný a rovinatý terén, což je na severní hranici spíše výjimka.Z výstavby opevnění u Červené Vody se dochovalo dokonce i svědectví přímého účastníka z Vojenského stavebního dozoru (VSD). Byl jím pan Jan Prošek, který na vojnu nastoupil v roce 1937 k 13. pěšímu pluku do Šumperka kde i absolvoval základní výcvik a přísahu. Po přísaze byl odvelen 4. dubna 1938 do Starého Města pod Sněžníkem. Poté pěšky došel se svou rotou na vrchol Sušiny, aby tam prováděl strážní službu na budované linii řopíků a až 3. června 1938 byl převelen přímo do Červené Vody.


Vzpomínky na vojenskou službu pana Jana Proška u Červené Vody v roce 1938

Na Sušině jsem zjistil, že mám ve svých papírech ZU (zvláštní určení). Co to v praxi znamená jsem se dozvěděl až počátkem května, kdy jsem dostal rozkaz odejít do Červené Vody. Zde jsem se hlásil na místní četnické stanici a jeden praporčík mne odvezl do kanceláře Vojenského stavebního dozoru (VSD), která stála nedaleko železničního nádraží.

U VSD nás bylo asi 11 a všem velel štábní kapitán František Kuchta. Každý člen VSD měl svoji funkci. Já, asi s dalšími pěti členy, jsem dostal na starost dozor při betonáži pevnůstek. Pamatuji si, že u VSD byl taky jeden tajnej z kontrarozvědky, další člen zpracovával záměrné mapky nad střílnami pro dobrou orientaci při střelbě a dále specialista Mazal z Brna, který před betonáží osazoval střílny do bednění a přeměřoval správnost osazení dle daných střeleckých hodnot. Můj úkol u VSD spočíval především v dozoru nad betonáží. Pro tuto práci jsem neabsolvoval nějaké speciální školení, byl jsem jenom Vincou Večeřou z VSD poučen o tom, co si mám kontrolovat a na co si dát pozor.

Postup při výstavbě pevnůstky byla asi následující:

Stavba každé pevnůstky začala jedním vyměřením a vykolíkováním dle předem připravených plánů. Potom se na místo staveniště postavila stráž. Objekty, kde jsem měl dozor já, se neoplocovaly, stráž zde stála po dobu všech stavebních prací a do okruhu 20 – 25 metrů od pevnůstky se nikdo cizí nesměl pouštět. Strážení probíhalo nepřetržitě až do té doby , než se řopík zamkl. Klíče od všech pevnůstek měl ve své kanceláři náš štábní Kuchta a strážení zajišťoval strážní oddíl zřízený v péči 13. pěšího pluku v Šumperku. Strážní oddíl sídlil v červenovodské cihelně. Nejtěžší stráž byla u pevnůstky "Antonín" byla to také první pevnůstka, kterou jsem dozoroval.

Po vyměření se provedly výkopové práce a vybetonovala základová skořápka. Na ní se následně postavilo vnitřní bednění a začalo armování. Já musel hlídat, zda je armatura kladena ve stanoveném pořadí, předepsané vzdálenosti a tloušťce. Vše jsem kontroloval podle plánů, které jsem měl k dispozici. Armování jsem hlídal velice přísně, protože k nám jezdily často různé kontroly. Jednou přijelo 12 důstojníků přímo z velitelství IV. Sboru a ti měli tolik hvězdiček a vyznamenání, že jsem ani pořádně nepoznal, co je to za šarže.

Po armování se udělalo vnější bednění a začala vlastní betonáž. U ¨Antonína¨ nám to ještě moc dobře nešlo, protože dělníci měli minimum zkušeností. Beton pro základovou skořápku se zde míchal ručně na velkých deskách, kde se směs přehazovala lopatami. Při betonáži se jelo na dvě míchačky, protože práce musela probíhat nepřetržitě, aby pevnůstka zaschla jako monolit. Zpočátku jsme používali míchačky tvaru doutníku, kterým se říkalo ¨králík¨. Z jedné strany se do nich házely přísady a z druhé vypadával ven beton. Tyto míchačky se ale neosvědčily a později se nahradily jiným typem.

Při dozoru betonáže jsem dohlížel na to, zda je štěrk a písek správně proprán, zda je vše mícháno ve správném poměru a zda je beton pečlivě dusán. Vzpomínám si, že materiál se měřil na krychle a mísil v následujícím poměru: 2 krychle jemného kamene, 1 krychle makadanu (větší kámen), 3 krychle písku, 2 krychle vody 3 krychle cementu. Směs musela být pouze zvlhlá, ne tekutá, aby šla pořádně pěchovat. Pěchování probíhalo tak, že každý dělník měl přesně stanovený úsek, kde stál a pěchoval betonovou směs tak, až se ¨voda vypotila¨. Pokud by totiž v betonu voda zůstávala, po zaschnutí by zpórovatěl, což bylo nežádoucí. Pěchování se dělalo nejdříve ručně, teprve později přišli vibrátory. Ruční pěchování uvnitř probíhalo tím způsobem, že se na vnitřní bednění přitloukly dva kousky prken vedle sebe a mezi nimi se mlátilo kladivem, což nahrazovalo mechanickou vibraci a zevnitř pevnůstek se neustále ozývalo mlácení do prken, jak se sklepával beton mezi armaturou. Voda pro betonáž se přiváděla z potoků samospádem, případně se čerpala a pomocí hadic dopravovala do kádí na staveništi.

V průběhu betonáže se také několikrát odebíraly vzorky betonu a z nich se dělaly zkušební kostky . Beton se napěchoval do malého bednění tak, aby kostka měla rozměry 20x20x20 cm. Potom se na ni naškrábalo číslo objektu a datum, zasypala se pilinami a nechala 12 dní zatvrdnout. Kostky se po každé dělaly tři. Jedna se posílala na zkoušky do Brna, druhá na IV zbor do Olomouce a třetí zůstávala u nás na VSD. Při betonáži ¨Antonína¨ jsem zkušební kostku dělal sám tak, jak se měla dělat podle předpisů, tedy vzorek jsem odebral přímo z míchačky. Beton ale vykazoval nízké parametry při zkouškách. Měl jsem z toho nepříjemnosti. Říkali mi, že jsem nezkušený zajíc, a kostky jsem potom už nedělal. U našeho VSD se totiž praktikovalo to, že kostky dělal určený zedník, který beton v kolečku upravil tak,že pevnost kostek předepsané normy bezpečně překračovala. Na kvalitě betonu byl totiž finančně zainteresovaný kromě stavitele i VSD.

Po vybetonování se čelní stěna pevnůstky obrovnala lomovým kamenem a zahrnula zeminou. Zához i strop se pokrývaly drny, a v okolí pevnůstky se vysazovaly keře. Týlovou stěnu pevnůstky, kryla maskovací síť navlečená na speciální úchyty. Do sítě se poté vplétaly různé větve apod.

Dozor nad tím vším byl můj hlavní úkol a o více jsem se nestaral, protože to byl úkol zase někoho jiného. Například vnitřní vybavování pevnůstek , prováděla specializovaná firma.

Při organizaci u VSD každý z nás vždy dostal na starost jeden řopík, u kterého poté byl od začátku výkopových prací až do "trávy" to znamená do doby, kdy se stropnice a zához pokryly drny. V linii na mne tedy vycházel asi každý čtvrtý až pátý. Pamatuji si na "Antonína" u křížku před Červenou Vodou, "Edu" hned u silnice přímo v Červené Vodě a "Skalního muže" u lomu východně od Červené vody.

Služba u VSD byla poměrně zajímavá a navíc i dobře placená. Dostával jsem plat od firmy 3 Kč na hodinu, k tomu hraniční žold a hraniční příplatek. Tehdy stálo 13 cigaret Zorek 1 Kč, za korunu se dal pořídit také buřt a dvě housky, za 80 haléřů pivo. Jak už to na vojně chodí, tak mnoho peněz jsem také utratil. Především v červenovodské Roldově hospodě, kde se dělaly výborné srnčí hody a v Proschekově cukrárně. Být u VSD znamenalo i určitá privilegia. Například i přesto, že jsem zůstal stálé vojínem, mohl jsem nosit vlastní pistoli.

Zdejší obyvatelstvo se k nám chovalo stále nepřátelštěji. Pamatuji si, že jeden Němec, který se s námi bavil a občas zašel i do české hospody ( V Červené Vodě byly dvě hospody německé a jedna česká), byl svým okolím zatracen a jednou se z toho oběsil. Celá naše jednotka mu byla na pohřbu.

Konec léta jsme se s VSD přestěhovali do Kramářovy chaty na Suchém vrchu, protože se odtud směrem k Boudě stavěl další úsek lehkého opevnění (úsek XXXIV Bouda). Bylo zde ohromné množství práce, protože se musely budovat sklady, dopravovat materiál atd. Navíc se současně prováděly dokončovací stavební práce na starém úseku Červená Voda. Do Mnichova se v úseku Bouda stihly vykopat pouze dva nebo tři výkopy pro řopíky. Materiál na stavbu do skladišť pod Suchým vrchem se dopravoval z nádraží v Lichkově. Pamatuji si hlavně na dopravu dvanácti metrových armovacích tyčí. Ty vozil tahač, který měl zvláštní přívěs (s vlastním pohonem, kabinou, samostatně říditelný), aby souprava jednodušeji zvládala ostré zatáčky.

V době, kdy jsem se stěhoval s VSD do Kramářovy chaty, se u Červené vody dělaly výkopy pro položení telefonních kabelů. Výkopy se kopaly ručně a často i dlouho do noci. Kabely se ve výkopu dávaly do betonových korýtek, která se poté zakrývala pokličkami. Pozemní telefonní vedení mezi řopíky ještě nefungovalo.

Závěrečné vyprávění Jana Proška se týká zářijových dnů roku 1938, ústupu z pohraničí a opětovné setkání s vojáky 13. pěšího pluku.

Na mobilizaci v roce 1938 si vzpomínám do dnes velice dobře. Už v noci začaly náklaďáky přivážet vojáky. Přes noc zjískala pole mezi Červenou vodou a Boříkovicemi hnědou barvu místo zelené od toho, jak se tady kopali různé zákopy. Nejvíce zákopů bylo mezi linii těžkého opevnění před Boříkovicemi a linii našich pevnůstek u Červené vody. Kopali je také přivezení civilisté, a to i v noci. Řopíky u Červené vody a Boříkovic, obsazovali záložáci z III.praporu 13.pěšího pluku ze Zábřehu na Moravě. Mnozí z nich byli v řopících poprvé a byli z toho dosti zmatení, protože neuměli všechno pořádně obsluhovat. Náklaďáky vozily stále další vojáky a tak , když to po Mnichovu vylezlo jako mravenci ze země, nestačil jsem sledovat, co vojska tam všude bylo.

Po mobilizaci železničáři vytrhali koleje, které vedly z Německa do Lichkova,protože se obávali příjezdu obrněného vlaku.Potom to ale museli na čas opravit, protože se z Německa vracel český vlak. Podminován byl také železniční most přes silnici vedoucí z Německa do Dolních Boříkovic. V případě útoku měl být vyhozen do povětří tak, aby se přerušila železniční trať a trosky zasypaly silnici. S kluky, kteří měli jeho vyhození na starosti, jsme se rozloučili, protože vzhledem k tomu, že se nacházeli daleko před linii těžkého opevnění – neměli šanci na přežití.

Já jsem s několika kluky z VSD jel 30. září do Lichkova, protože nám přišel cement a bylo ho třeba odvozit na Suchý vrch. Cestou dolů jsme museli objíždět zátarasy z klád a kamenů, z nichž mnohé byli i podminovány všechny střeženy vojáky. Pokáceli dokonce i krásné lípy u Prostřední Lipky.

Já, protože jsem znal různá střelecká postavení a částečně i výzbroj velkých pevností, jsem věděl kolik zbraní na nás míří a říkal jsem si, že na Králicku projde nepřítel velice těžko.

Když jsme v Lichkově naložili poslední náklaďák přemluvili mne kluci, abychom se stavili na pivo v jedné německé hospodě. Trvalo to dlouho, ale nakonec jsme hospodskou Němku přemluvili, aby nám to pivo vůbec dala. Náhle přišli do místnosti dva zdrcení četníci, poručili si rum a řekli nám, co se stalo. Hned jsme jeli zpátky. Zátarasy už nebyly hlídány. Jeli jsme kolem jednoho sroubku strážního oddílu. Bylo to tam jako na pohřbu. Všichni bečeli, bouchačky naházené na hromadě. Když jsem přijel k nám na Kramářovu chatu na Suchém vrchu, kde měl už náš štábní od VSD kancelář, vypadalo to úplně stejně. Nevěděli jsme, co dělat. Kolem čtvrté odpoledne se rozšířilo heslo ¨Hranice nedáme¨. Rozebrali jsme všechnu dostupnou výzbroj a obsadili naše strážní stanoviště. Tam, kde měl být jeden, nás bylo pět, tam kde měl být kulomet byli dva nebo tři. Tak to vydrželo celou noc. Od tří hodin v noci do osmi ráno se od pevnůstek z Červené Vody ozývala střelba. Když jsme se později ptali kluků proč stříleli, říkali, že proto, že stříleli ostatní. Bylo to tedy ze zmatku a nejistoty. Druhý den přišel rozkaz k opuštění hranic s tím, že v případě neuposlechnutí proti nám budou vyslány vlastní české jednotky. Co jsme měli dělat?

Já zůstal v Červené Vodě jako jeden z posledních. Museli jsme vše snášet na nádraží v Červené Vodě. Zbraně, vybavení pevnůstek atd., atd. Když jsme to všechno snesli, přijeli akorát Němci, kteří si to přepočítávali a odvezli. Při evakuaci se někde také pilo, co nešlo odvést se pálilo. Celá hranice od Sušiny přes Kralický průsmyk a Orlické hory hořela. Došlo také k několika smrtelným úrazům, postřelení z nedbalosti apod.

Němce jsem viděl, když přijížděli. Těžko vám mohu vyprávět, jak mi bylo. Cítili jsme se tak silní. Někteří na hranicích pracovali už tři roky, všechno zbytečně!Z hranice jsme měli odcházet po silnici, ale šli jsme raději lesem, aby to nikdo neviděl. Všechno nám bylo jedno. Pořádně dohromady jsme se dali až v Šebetově a jeli jsme do Kostelce na Hané ve vnitrozemí, kde byla demobilizace 13. pěšího pluku, ke kterému jsem se opět vrátil.

Z vyprávění pana Proška si můžeme udělat představu o tom, jak výstavba lehkého opevnění v okolí Králik probíhala. Ne vždy se stavěla celá linie objekt za objektem, ale mohla vznikat průběžně, jako tomu bylo právě i u stavebního úseku XV Červená Voda. Některé řopíky se stavěly už v roce 1937 a další až v roce 1938. To je patrné při detailním průzkumu i na pevnůstkách samotných. Ty co byly stavěny už v roce 1937 nemají například v podlaze drážky pro vodu na chlazení hlavně kulometu. Samotné pevnůstky v okolí Červené Vody podle vzpomínek Pana Proška byli pravděpodobně během mobilizace propojeny i spojovacími a přibližovacími zákopy pro zásobování všeho potřebného v boji. Na Králicku tohoto typu opevnění mělo být během zářijové mobilizace budováno větší množství. Jsou o tom i zmínky v Králické kronice

Polní opevnění

Jak přesně vypadalo polní opevnění na Králicku můžeme dnes jen spekulovat. Po stažení Československých jednotek, místní civilní obyvatelstvo rychle zahladilo vše co tu vzniklo nejen za snahy armády, ale i civilních pracovníků, kteří byli najímáni pro ještě rychlejší výstavbu. Do současnosti byli zbytky polního opevnění na Králicku nalezeny pouze v částech úseků, které byli zalesněné už v roce 1938, kde zákopy apod. nepřekážely zemědělské činnosti.

Abychom si mohli představit, jak to celé vlastně mohlo vypadat musíme se podívat do jiných míst našeho pohraničí, kde jsou po této výstavbě mnohem větší dochované zbytky a to i celých těchto linií .

Součástí linie řopíků měl být nejen systém protipěchotních a protitankových překážek, ale také důmyslný systém polního opevnění tvořeného zákopy, úkryty, sklady munice a také střeleckými okopy, či dokonce polními objekty, nevíme přesně, do jaké míry čs. velení vědělo o přípravách německé armády na dobývání lehkého opevnění, zejména tedy o plánovaném použití úderných družstev, vybavených náložemi, plamenomety atd. Víme ale, že v roce 1938 se k čs. útvarům již dostala příručka G-V-2, OPEVŇOVÁNÍ- práce běžné, ve které vojáci našli vše potřebné pro výstavbu polního opevnění včetně nákresů.

Dá se říci, že s polním opevněním se počítalo již při zahájení výstavby řopíků, protože spolu s překážkami tvořila jedině taková linie obrany schopný celek.

Původní plán výstavby čs. stálého opevnění počítal s výstavbou v horizontu mnoha let, ten byl navíc i finančně náročný.

Vzhledem ke zhoršující se mezinárodní situaci nakonec čs. velitelé předpokládali válečný střet Německa s čs. armádou na podzim roku 1939 a v tomto roce již chtěl mít gen. Husárek (ředitel opevňovacích prací) 15. 000 dokončených pevnůstek lehkého opevnění.

Situace se ovšem velmi zhoršila, již po záboru Rakouska v březnu 1938, byla ihned zahájena výstavba pěchotních srubů a překážek i zde, v květnu následovaly komunální volby a nepotvrzené informace o přesunu německých vojsk k hranicím tehdejší Republiky československé. Čs. armáda proto vyhlásila ostrahu hranic a povolala několik ročníků zálohy, tímto datem byla také zahájena výstavba polního opevnění.

Typy a provedení polního opevnění

Polní opevnění je stejně staré, jako válečné konflikty, poskytovalo vojákům větší ochranu v obraně a nepřítel, který chtěl útočit na opevněné pozice musel být několikrát silnější. Výstavba hradů zámků a fortových pevností, stejně jako použití kamene a betonu, to byl další vývoj opevňování.

V roce 1914 začala světová válka a polní opevnění našlo veliké uplatnění na všech bojištích, zejména střelecké zákopy v kombinaci s překážkami a kulomety se ukázaly jako velmi těžce překonatelná překážka pro pěchotu a dobytí malého kousku území bylo vždy vykoupeno těžkými ztrátami.

Osvědčily se také betonové pevnosti a tvrze, které odolávaly i masivní dělostřelecké palbě.

Nelze se proto divit, že mnoho států po I. Světové válce přistoupilo k ochraně svých hranic budováním stálých betonových pevností a překážek.

Dnes se můžeme setkat s názorem, že i Československá republika se zahájením výstavby stálého opevnění v roce 1935 připravovala na válku, která už proběhla.

Podívejme se proto blíže zejména na polní opevnění, už při prvním seznámení nám je zřejmé, že se jeho koncepce značně lišila od opevnění I. války.

Především by jsme marně hledali rozsáhlou síť střeleckých zákopů, které nahrazovaly pevnůstky vyzbrojené kulomety bočními, případně kosými a čelními palbami.

Primární úkol zákopů budovaných v roce 1938 byl chránit čs. vojáky, kteří se potřebovali rychle dostat do svých pevností a pevnůstek, přičemž se předpokládalo, že nepřítel se bude snažit tyto přístupové trasy ostřelovat a bombardovat, stejně tak bylo potřeba zajistit zásobování bránících jednotek na linii.

Přesto se dodnes v terénu i na dobových fotkách dají nalézt střelecké zákopy, určené pro pěchotu, umisťovaly se na vhodných místech k bránění důležitých míst, jako byly komunikace, postavení dělostřelectva atd.

V daleko větší míře čs. polní opevnění tvořily střelecké okopy a dokonce odolnější polní objekty, které byly určené k ničení živé síly nepřítele.

Čs. armáda disponovala v roce 1938 velmi kvalitní pěchotní výzbrojí, tvořenou těžkými kulomety vz. 24 a lehkými vz. 26, k jednotkám se také začaly dodávat moderní vzduchem chlazené kulomety vz. 37.

Pro všechny tyto kulomety již existovaly nákresy typů střeleckých okopů, publikované v příručkách pro poddůstojníky, čs. vojáci, ovšem přišli s dalšími vylepšeními, takže se můžeme setkat např. s polními objekty, tvarem silně připomínajícími řopík , které mají čelní ochrannou stěnu, boční střílny pro jeden, či dva těžké kulomety, vchod a dokonce i strop, stejně tak lze nalézt polní objekty i pro lehké kulomety.

Podle dobových fotek existovaly také dřevěné střelecké sruby, které se z logických důvodů nedochovaly.

Osádky řopíků si budovaly střelecké okopy spojené zákopy v blízkosti svých pevnůstek, ať už proto, že např. chyběla lafetace, a nebo z taktických důvodů, protože jen boční palby byly omezující.

Stejně jako pro pěchotu a kulomety, lze nalézt okopy a zbytky polních objektů také pro minomety, protitankové kanony a horská děla, či houfnice, anebo úkryty pro vojáky, zbraně a munici.

Rozsáhlý systém polního opevnění lze dokonce nalézt i v dokončených liniích těžkého opevnění, např. v Orlických horách, z čehož je zřejmé, že čs. velení kladlo velký důraz na výstavbu polního opevnění na všech útočných směrech.

Zhodnocení čs. Polního opevnění

Protože polní opevnění bylo rychle vybudovaná během mobilizace a německý průzkum o něm věděl jen málo, lze předpokládat, že polní opevnění by bylo pro útočníka nemilým překvapením. V praxi by to mohlo vypadat jako útok naslepo a tím pádem by se např. i úderná družstva, která měla za úkol dobývání lehkého opevnění dostávala pod palbu hned několika kulometů umístěných skrytě v okopech a polních objektech, čs. vojáci byli navíc velmi dobře cvičení pro takový boj včetně vrhu granátem a boji zblízka.

Díky terénímu průzkumům je znám případ v linii řopíků o síle 110 pevnůstek, kde byl postupně u každého objektu nalezen alespoň jeden okop pro lehký, či těžký kulomet a další okopy i palposty se nacházely v okolí. Taková linie byla potom opravdu tvrdým oříškem pro každého útočníka. Německý průzkum také mnoho nevěděl o pevnůstkách vybudovaných v průběhu léta a září 1938, které se nestihli plně vybavit vnitřním zařízením a měli je obránci využít také jako odolné úkryty a sklady munice, což potvrdili i pamětníci.

Jsou známi i případy kdy se německé kulometné družstvo zakopalo, těžký kulomet v okopu byl chráněný vojáky, kteří byli zakopáni zhruba v 25 metrovém půlkruhu a kteří měli za úkol chránit takové palebné postavení, je až s podivem, jak přesně kopírovali obranné postavení čs. kulometných jednotek, kde jeden těžký kulomet v okopu byl chráněný jedním, či dvěma lehkými kulomety a dalšími vojáky s puškami a granáty, kteří byli také zakopáni v půlkruhu.

Stejnou obrannou taktiku používali Američané, Japonci i Rusové, a jak sami víme, i druhá světová válka se nakonec proměnila v krvavé střety, kde kulomet hrál opět velkou roli. Zatímco výstavbu stálého opevnění lze považovat za zdlouhavé a drahé, výstavba polního opevnění byla možnost jak levně a rychle připravit obranu.

Použité prameny: 

Val na obranu republiky, Pevnosti 24: Králický sněžník, Pevnosti 26: Netypické objekty čs.lehkého opevnění, armyweb.cz, ropiky.net, vlastní studium dobových fotografií, vlastní průzkum v terénu.


Otevírací doba 2018

28.4.-1.5.

26.-27.5.

23.-24.6.

30.6.-8.7.

23.7.-29.7.

6.8.-12.8

17.-19.8.

8.9. , 22.9

28.-30.9.

     Změna vyhrazena (aktuální změny zveřejníme vždy na našem webu)


P1190268.JPG


TOPlist